10. kapitola - Jméno

23. února 2012 v 20:54 | Enfersis |  Sen Magické tygřice
Tak a Oslavujeme! 10. kapitola je na světe. Předem říkám ať si na takhle dlouhé kapitoly nezvykáte. Určitě další bude kratší, mnohem kratší. Si ji teda užjte no Smějící se




Mezi šedivými mraky probleskovaly paprsky unaveného zimního slunce. Z nebe padal černý sníh. Pozvolna klesal k zemi a ta drobná vrstva, která ji už pokrývala připomínala černý šál zahalující posmutnělou krajinu kolem.

Na písečném břehu jezera Cërfon ležela elfka. Musela ji sem přinést divoká řeka, která do jezera ústila.
Mokré vlasy plamené barvy, z nichž čouhaly špičaté uši, lemovaly elfčin podlouhlý obličej s lehce špičatější bradou. Oči měla zavřené. Zmáčené smaragdové tílko s listovým vzorem a dlouhá sukně z podivné látky olivové barvy se jí lepily na tělo.
Dívka se náhle pohnula a namáhavě pootevřela křiklavě zelené oči. Ihned si je zakryla rukou, když jí do nich zazářily papleskující paprsky slunce. Udiveně se podívala na svou ruku jakoby ji ještě nikdy v životě neviděla. Zamrkala překvapením a aby přivykla náhlému podavému světlu. Opřela se o lokty a s vydáním velkého množství úsilí se postavila. I přesto že ji všechno bolelo, přešla k jezeru, klekla si a zahleděla na svůj mihotající se odraz. Lehce se dotkla své tváře, odraz kopíroval každý její pohyb. Vůbec se takhle nepoznávala. Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem. Louku už téměř zcela pokryl předzimní černě se třpytící sníh. Pohlédla na nebe a rukou si zakryla oči, aby jí do nich nepražilo sluníčko.
Mraky se hromadily na nebi a zakrývaly modrou oblohu. Blížila se vichřice, která mohla klidně trvat i několik dní. Musím si najít úkryt. Pomyslela si elfka a raději se vydala k lesu, jež tak dobře znala a kde mohla najít tábořiště v blízkých skalách. Cesta pro ni nebyla nijak vyčerpávající. Dobře věděla, kam má jít. Nakonec zašla do jeskyně kterou důvěrně znala. Občas, když se bála vrátit domů kvůli nějakému trestu sem přišla a strávila několik dní dokud její tetička nevypěnila. Také sem její otec ukryl nějaké věci, které by mohla potřebovat až se promění, ale doposud je nenašla a teď ji to trošku mrzelo. Měla tu dříví, které sem nanosila a jež kupidovu nenavlhlo od stěn jeskyně. Také zde u stěny stála bedna s různými věcmi včetně trvanlivého jídla, měchu s vodou, miskami a dekami. Elfka si rozdělala oheň sedla si k němu co nejblíže a nastavovala jemu teplu zkřehlé ruce. Zamyšleně hleděla na mihotající se plameny, zabalila se do deky, kterou vytáhla z bedny a vzpomínala na to, co se stalo minulého dne. Znovu a znovu si v hlavě přehrávala obraz mrtvého baziliška padajícího k zemi. Po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy. Zatřepala hlavou jak se snažila zbavit pochmurných myšlenek, ale nedařilo se jí to. Stále viděla bitvu. Mrtvé. Nemohla si pomoc, zkrátka musela vědět zda ty výjevy bitvy nebyly pouze klamy. Musela. Nehodlala se smířit s tím, že její nejlepší a jediný přítel zemřel. Zadívala se hluboko do plamenů, pak se s ní všechno zatočilo a už se neocitala v jeskyni. Ona se nepřenesla. Vlastně jen použila kouzlo, které umožnilo její duši opustit tělo a dostat se na místo, kam zrovna chtěla.
Byla tam, kde ještě před dnem zuřila bitva. Vlkodlaci s orlodlaky a kočkodlaky ji prohrály. Pobíhalo tu mnoho Fränianů ve své hnědé zbroji se znakem zakrváceného meče a také několik démonů v šedavém brnění se symbolem krále démonů (koruna s netopýřími křídly), které jim viditelně nedalo příliš práce. Působilo přímo odfláklým dojmem. Jim to, ale viditelně nevadilo. Někteří jen, tak postávali a jiní zase zavírali vlkdolaky, orlodlaky a kočkodlaky, kteří se nestihli stáhnout a ukrýt do lesa. Ovšem bylo pochybné, že je chtějí Fräniani a démoni jako rukojmí. Dívka jim přestala věnovat pozornost. Místo toho se rozběhla k bezvládnému obřímu tělu hada s křídly, do kterého bylo zabodáno přes několik kopí mečů a šípů. Obraz krve všude kolem a tělo baziliška se jí vryl do pamněti a už ji zřejmě nikdy neopustí. Prudce dopadla na kolena, když se dostala až k Narganymu a vzala něžně jeho hlavu do dlaní. "Nargany." šeptla a po tvářích jí znovu začaly stékat slzy. Věděla, že on byl jediný, kdo ji mohl vidět pokud používá tohle kouzlo, ale nyní ji byla tahle myšlenka k ničemu. Bazilišek byl mrtvý. "Nargany. J-já... t-to nenechám... b-bez povšimnutí." Zněla její slova přerušovaná hlasitými vzlyky, které však nemohl nikdo slyšet. Hladila hada po krku a nevnímala tvrdé špičaté šupiny, které jí rozdíraly kůži. Nechtěla ho opustit, ale musela. Být dlouhou dobu mimo tělo pro ni znamenalo velké vyčerpání. Vstala, věnovala baziliškovi ještě jeden smutný pohled a chtěla se vrátit zpět. Náhle ucítila, že je něco špatně. Otočila se. Kousek za ní stál Fränian. V ruce svíral zvláštní luk. Vlastně byl magický. Vypadal jako fialový blesk ve tvaru luku a stejně vyhlíželi i šípy. Muž na elfku mířil. Než se stačila vzpamatovat šíp opustil tětivu a nyní letěl přímo na ni. Nemohla uvěřit, že ji někdo spatřil a ten někdo byl ke všemu nepřítel. Rychle zareagovala a uskočila stranou. Šíp se jí zabodl do lýtka. Dopadla na zem a s tím se i vrátila zpět do jeskyně.

Bolestně sykla chytila se za krvácející nohu. Namáhavě si přišoupla bednu s věcmi k sobě a vytáhla z ní několik obvazů a měch s vodou. Vyhrnula si sukni a podívala se na místo, kam ji Fränian strefil. Šíp zmizel. Elfka vymyla ránu a obvázala.
Zívla. I přesto, že v bezvědomí strávila možná celý den, si připadala neskutečně utahaná na čemž se podílel čas strávený pod kouzlem s šokem a depresí. Lehla si na zem, ještě více si přitáhla deku k tělu a znaveně zavřela oči. Aniž by vnímala sněhovou bouři, která se probouzela, usnula a do snu se jí nejen vtíraly jak zážitky ze včerejšího dne, ale také z několika dnů, kdy byla ještě malá:

Ve vesnici mě neměl nikdo rád. Bývaly to doby, kdy všichni tynarijští tvorové žili v míru a přikláněli se k radovánkám a lásce než k boji a nenávisti. Obdivovala jsem vlkodlaky a chtěla jsem být jako oni, proto se mi ostatní malí kočkodlaci a kočkodlačice posmívali a šikanovali mě. Ani doma u tety, která mě měla vychovávat jsem nenacházela útěchu. Bila mě, často její kuchyňský nůž pořezal mé malé bezbranné tělo. Najíst jsem nedostávala. Byla jsem malá. Sotva dva roky mi byly a ze mě se už stala zlodějka. Každý večer, kdy kočkdodlaci dávali před vstupní dveře svých chýší a doupat čerstvé nijak upravené sirové maso pro kočkodlačí božstvo, jsem se vykrádla ze špinavých hadrů tvořících můj pelíšek skrytý ve vhlkém sklepě a brala jsem si ono maso s sebou. Byla to pro mě jediná možnost k přežití. Musela jsem ho hned sníst, aby se nezkazilo a mohla jen doufat, že si mě nikdo při krádeži obětí pro bohy, nevšimnul.
Jednou přišel den, kdy naší vesničkou projížděla královská družina vlkodlaků. Všichni kočkodlaci dolézali a motali se okolo královského páru a jejich syna a dcery. Mně výsloně zakázali, vycházet z toho vhlkého temného sklepa, ve které jsem viděla svůj domov a já jelikož jsem nestála o trest, jsem raději poslechla i přesto, že to pro mě znamenalo velkou ztrátu váhy a možná i smrt pokud nebudu moct proklouznout ven a najíst se. Často jsem se vyšplhala na římsu u zamřížovaného sklepního okénka a sledovala bytosti, které jsem po celou tu dobu, co jsem o nich věděla, že existují, tolik obdivovala. Tiše jsem doufala, že se můj život změní a nebude mít tolik temných a smutných barev mezi nimiž zařila jasně modrá ledová se vzorem šupin, jenž patřila mému příteli Narganymu. Znamenal pro mě rodinu, přítele, světlo v nekonečně tmě. Učil mě, jen díky němu a dopisům otce, které jsem věčně nacházela v odpadcích, moje slovní zásoba rostla a já znala alespoň pár slov. Bohužel jsem ho mohla navštěvovat jen tajně.
Moje spižírna nakradeného sušeného masa se rychle vyprazdňovala. To znamenalo, že jsem se musela znovu vydat na "lov".
Čekala jsem až na nebi vystoupí měsíc a já uslyším spokojeně oddechující tetu. Opatrně jako stín jsem se vyškrábala po schodech nahoru (byly jen tak pro informaci dvakrát tak vyšší než já sama) Měla jsem v kohoutku sotva 15 cm takže si asi dokážeš předsatvit jaké to bylo. Tlapkou jsem šťouchla do dveří, tak abych se škvírou protáhla potom i se svou kořistí. Podařilo se mi proklouznout až ven. Zapojila jsem svůj noční zrak a tiše jsem se kradla ke dveřím u sousedů. Můj čumáček zvědavě začichal v proutěném košíku stojícího u dveří. K mému osobnímu zklamání byl prázdný.
Ucítila jsem příjemnou vůni vařeného masa. Šla jsem k místu, od kterého vůně přicházela. Málem jsem se nechala omámit a rozeběhla se, abych se k jídlu dostala co nejdříve. Naposlední chvíli jsem si to rozmyslela.
V bříšku mi už pěkně kručelo a jen v co jsem doufala bylo, že najdu něco k jídlu ať je to klidně prohnilé staré maso.
Okolo ohně seděli vlkodlačí strážní v elfské podobě. Měly černou zbroj se znakem vlkodlaků. Opatrně jsem se okolo nich prosmýkla a pokračovala. Podařilo se mi dostat až k obřímu stanu. Vplížila jsem se dovnitř. Viděla jsem jak na kožešinách okolo plamene ozařující místo přívětivým světlem, sedí čtyři vlkodlaci. Cítila jsem z nich vznešenou krev. Myšlenka na jídlo se zcela vytratila a já se jen přikrčila k zemi, ukryla za nějaké bedny a sledovala hodující královskou rodinu.
Náhle dovnitř stanu vběhl voják. "Co se děje, tak důležitého veliteli, že nás rušít při večeři?" Zeptal se král. "Vaše Výsosti, v okolí tábora jsme našli stopy." Vysvěloval voják. "Nacházíme se v kočkodlačí vesnici, co by jsi čekal? Každý den tudy projde plno kočkodlaků ve své podobě šelmy." Usmál se král. "Tyhle jsou, ale čerstvé pane." Nedal se voják. Naprádno jsem polkla. Nemohla jsem uvěřit jak jsem mohla být, tak hloupá.
Král se na chvíli zamyslel. "Snad si nemyslíte, že by nám chtěl někdo ze zdejších ublížit? Žijeme přeci v míru."
"To ne pane, omlouvám se, asi jsem se příliš unáhlil. Možná je to jen nějaké kočkodláče, které je pouze zvědavé jak vypadají vlkodlaci." Vzdal své mínění nakonec voják. "To je možné, ale přece jen nejsme zcela v kočkodlačí lásce. Jsem rád, že jste mě informoval. Jinak se zkuste podívat, kdo by se odvážil jít tak blízko k našemu táboru a ke všemu v noci." Zakončil debatu vlkodlačí král. Vojákovi nezbylo nic jiného než zasalutovat a s "Ano pane!" opustit stan. Ještě pár minut poté co odešel jsem hleděla na vchod do stanu. Musela jsem odtamtud zmizet. Opatrně jsem začala couvat a snažit se být, co nejtišší. Podařilo se. Ještě jednou jsem se podívala po hodující královské rodině, zkontrolovala jestli venku není nějaký voják a vyrazila domů s neúspěchem.

Když jsem se zastavila před tetinou chýší vzpomněla jsem si na potůček tekoucí za vesnicí. Mohly by v něm být ryby a když ne můžu zkusit ještě štěstí u břehu moře, do kterého onen potůček tekl, ale budu muset mít trpělivost abych něco chytila. Rozběhla jsem se a pádila k potoku. Vlhká tráva se mi otírala o nohy a jak jsem se blížila k potoku měla jsem co dělat, abych přes přerostlé luční kvítí viděla. Nakonec jsem se přece jen dostala až k břehu potoka. Zahleděla jsem se na hladinu. Nezajímal mě můj ubohý odraz vychtrlého, špinavého, zakrslého tygřete. Přikrčila jsem se a vyčkávala až uvidím nějakou rybu. Trvalo to dlouho, ale přece jen se jedna ukázala. Byla přesně taková, abych ji celou spořádala. Když byla dost blízko břehu na němž jsem seděla, máchla jsem tlapkami, které doprovázené zvukem tlumeného šplouchnutí, zahučely do vody. Tasila jsem drápky a obratně jsem je zaryla rybě do těla. Ryba se mrskala a snažila se mi vysmeknout, to by se jí možná i podařilo, ale díky mím drápkům neměla šanci.
Vytáhla jsem rybu na břeh. Máchala sebou, plácala ocasem, skákala a snažila se dostat do zpět vody, ale já ji nenechala. Ukousla jsem jí hlavu a tím ukončila její život. Přišlo mi jí trošku líto, ale můj hlad byl silnější než pocit viny a lítosti. Myšlenka odnést si jídlo do pelíšku se ztratila, přehlušena hladem. S chutí jsem se zakousla do krvavého masa. Nevadilo mi, že je sirové (Pro všechny, kteří by mě viděli by to byl asi šok. Sirové maso nikdy nikdo nejedl. Vždy jen nějak tepelně upravené) a ani, že jsou uvnitř vnitřnosti. Prostě jsem jedla, snažila se ukonejšit své rozbouřené škrundající bříško.
Náhle jsem uslyšela dva hlasy ženský a mužský. Doposud jsem je nikdy neslyšela, každopádně se rychle přibližovaly, tak jsem se raději ukryla ve vysoké trávě i se svou rybou. Přesně na místo, kde jsem před chvílí byla já, přiběhl královský syn a jeho sestra. On byl celý hnědý až na hrdlo, břicho a špičku ocasu, kde hnědá přecházela do ryšavé. Oči měl tmavě hnědé vnichž se zračila povaha budoucího krále a přesto se zdálo že je princ trošku strašpytel. Ona byla zase celá šedá, ale místy se šedé chlupy mísily s hnědými. Barva jejích očí se podobala barvě moře. Byly čistě modré a přívětivé. "No tak Süreo přece se nebudeme tady zdržovat." Žadonil princ. "Máš snad strach z malého kočkodlatěte?" Posmívala se mu princezna. "To teda ne! Jen mě trošku děsí... Co je to?" Ukázal na stébla trávy, která se mi podařilo zamazat krví ryby. "Působí to jako krev, ale co by se tu stalo?" Zadumaně hleděla na červené skvrnky princezna Sürea. "Mně se to nelíbí pojď raději pryč." Kňoural princ. "Nebuď srab Wörene." okřikla ho sestra přičichla ke stéblům trávy. "Je to vážně krev." Zavrčela si pro sebe a Wören se trošku stáhl.
Najednou se do mě opřely průzračně modré oči. Hrdlo se mi stáhlo a já zacouvala dozadu. Než jsem se vzpamatovala rozhrnula vlkodlačice luční porost a podívala se na mne. Zakláněla jsem hlavu jak jsem se jí dívala do očí. (Byla nejméně 10x větší než já - nemůžu za to) "A heleme se, kdo tu je." Usmála se a pohledem přejela jak mě tak i zbytky ryby. Přiblížila se ke mně a pravila: "Neboj se mě." Ale já se bála. Bála jsem se, že by se o tomhle setkání mohla dozvědět teta a já bych měla průšvih. Přímo jsem viděla jak na mě řve a já před ní sedím se svěšenou hlavou. Viděla jsem jak do mě kope, řeže mi do tlapiček nožem. Abych se těmhle představám vyhnula zatřepala jsem hlavou a dala se na útěk. Jenomže mě Sürea pronásledovala a za ní běžel i zvědavý Wören. Jelikož byly oba mnohem, mnohem větší než já a měli delší nohy dohnali mě po pár vteřinách. Princezna mě chytla za kůži na krku a vyzvedla do výšky svých očí. Já na ni zírala s tlapkami přitaženými k tělu a dlouhým ocasem mezi nožkama. "Páni, je roztomilá." Řekl princ. Mírně se ve mně vzepjal vztek, ale strach ho rychle utlumil. Jeho sestra si mě neustále prohlížela, pak mě lehce položila na zem a já neměla odvahu utéct. Jen tak jsem tam ležela co nejvíce přimáčklá k zemi s ušima sklopenýma. Sürea se mračila a neustále mě sledovala ustaraným pohledem. "Děje se něco?" Zeptal se Wören. "Ale nic. I když... Podle mě by měly být kočkodlačata větší, rozhodně méně vychtrtlá a více čistá. Prostě úplné opaky tohoto kočkodlačete." Vysvětlila.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě princ. Nezbylo mi nic než odpovědět: "Crystaly." Poznali, že mám strach. "Nemusíš se nás bát." konejšil mě Wören. "Já nebát vás." Špitla jsem. Vlkodlačice udiveně zamrkala. "A měla by být více vzdělaná. Obvzláště ta z rodu Magických." Nepřestávala mluvit o mém stavu Sürea, pak se mě zeptala: "Čeho se tedy bojíš, když ne nás?" Vzdychla jsem, nevědě co odpovědět. Nakonec jsem ze sebe dostala: "Nesmět říct."
"Proč ne?" Nechápal princ. "M-mít strach. T-trest." Zakoktala jsem. Už se mě chtěli znova na něco ptát když jsem je zarazila a vyhrkla: "Neptat. Nemluvit o setkání se mnou. Jinak já dostat trest. Prosím, já se bát." a tímhle jsem utekla domů.

Příští den jsem dění ve vesnici znovu sledovala pouze z parapetu sklepního okénka. Náhle jsem zahlédla tetu bavící se s královskou rodinou. Mráz mi přejel po zádech a mohla jsem jen doufat, že se na mě nezačne vyptávat Princezna Sürea a její bratr. Strach se ve mně probudil stejně náhle jako minulý den. Byly sice hodně daleko na to, abych je slyšela, ale to jak se teta podívala směrem ke mně mluvilo za vše. Zděšeně jsem polkla a začala hledat nějaký úkryt, kde by mě nemohla teta najít (To mi prosím trvalo zbytek dne).
Nakonec jsem se přece jen rozhodla mezi škvírou, pod nějakou almarou, která byla překryta dlouhým černým hadrem sahajícím až na zem a šuplíkem ve starém psacím stole. Zalezla jsem za závěs pod skříň a přála si být neviditelná.
Do sklepa vběhla rozzuřená teta v elfské podobě. Měla černé vlasy se žlutými proužky sčesané do drdolu a na sobě měla dlouhé vesnické šaty žluté barvy. "Kde jsi ty malý harante?!" Zakřičela na celý sklep. Ještě víc jsem se stáhla ke zdi, což zapříčinilo, že jsem zavadila o závěs překrívající skříň, ten se mírně pohnul (tadá, tetička znala mou zkovku, šuplík by byl bezpečnější). Přistoupila k almaře, klekla si, chytla mě za ocas, proti mé vůli vytáhla zpod skříně a zvedla nad zem. Nyní mě držela za ocas ve výšce téměř dvou metrů nad zemí a ke všemu jsem byla hlavou dolů. Třeštila jsem na tetu oči. Zamotala se mi hlava, když jsem pohlédla po sebe. Třásla jsem se strachy, když se mi ke krku blížil tetin vždy perfektně nabroušený nůž. Začala jsem sebou škubat, ještě jsem zemřít nechtěla. "Vždy jsi mi byla jenom trnem v oku a teď si na mě málem poštvala vlkodlačí princeznu s princem. Ještě, že nevědí komu patříš do opatrovnictví. Zabiju tě a nikdo se o tom nedozví." Zašeptala s téměř fanatickým výrazem. Začala jsem řvát což v mém případě působilo jako něco mezi mňoukáním kočky a naříkáním psa. "Ňá! Ňá! Ňá! Já nechtít smrt!" Křičela jsem a škubala sebou v naději, že se mi podaří vyrazit tetě nůž z ruky.
Náhle dovnitř vtrhly vlkodlačí vojáci. Překvapená teta mě pustila a její nůž mé hrdlo minul. Prolétl mi okolo hlavy a to co to schytalo bylo mé ucho. Kousek mi ho teta uřízla, ale tak vzláštním způsobem, že to spíše působilo jakoby mi ho něco uklovlo nebo ukouslo. S mím dopadem se ozvalo hlasité křupnutí, kterého si nemusel nikdo všimnout, kvůly povyku ve sklepě. Podařilo se mi dostat pod onen psací stůl, přičemž jsem pokulhávala a zlomenou zadní nožičku jsem táhla po zemi. Z toho křiku ve sklepě jsem byla naprosto zmatená. Někdo, něco schodil ze stolu. Bylo to malé, ale přece jen trochu těžké. Spadlo mi to na hlavu a já jsem už jen záhlédla princeznu Süreu jak ke mně běží a bere do náruče. Víc jsem si z toho večera nepamatovala.

Prudce sebou trhla a probudila se. Divoce oddechovala.
Vchodem do jeskyně pronikalo zlaté světlo vycházejícího slunce, které si viditelně dávalo načas. Elfka se zvedla ze země a přesunula se k bedně. Otevřela ji a první co popadla do ruky byl střibrný náhrdelník s přívěskem na němž byl vyznačen vlkodlačí erb. Také v něm byly lehké prohlubně způsobné malými pichlavými zoubky. Dívka se na něj podívala a pak si ho pověsila na krk. Zašmátrala v bedně. Vyndala z ní brašnu a začalo do ní skládat sáčky se sušeným masem a ovocem. Nějaké misky a měch, který hodlala naplnit čerstvou vodou. Najednou si všimla dobálky úplně na dně bedny. Vytáhla ji a zkoumavě si ji prohlédla. Otočila a přečetla co tam bylo napsáno. Otevírej teprve až, když se proměníš. Usmála se a zvědavě otevřela obálku. Vynadala zevnitř složený papír, rozbalila ho a přejela očima text:
Drahá Crystaly,
Doufám že jsi toto čteš, skutečně teprve až když jsi se proměnila. Dobře víš, že jsem ti tu přenechal nějaké věci, které by se ti mohly hodit. Na opačné straně od vchodu je skalní stěna, že? Je v ní uvolněný kámen, který je tam, jen tak, nastražen. Když ho vyndáš najdeš, tam další bednu. V ní je nějaké oblečení (doufám, že ti padne a že se ti bude líbit i přesto, že není v tvé oblíbené zelené barvě), meč, luk a toulec se šípy. Možná ti vrtá hlavou jak vím, co máš nejradši. Je to proto, že jsem tě celou dobu, po kterou si vyrůstala, sledoval a nenápadně ti dodával útěchu jíž si tolik potřevovala. Vím také, že jsi skládala obtížnější zkoušky, abys nebyla jako ostatní kočkodlaci a vím, že jsi uspěla víc než dobře. Agalnifira se mi svěřila co jsi slyšela od větru a nyní mu za to v duchu děkuji. Až se vydáš do Förnu chci, abys jsi šla ve své podobě elfky. Prosím splň mi toto přání.
Pokud máš obavy z toho, že bych tě sledoval a kontroloval na každém druhém kroku, zažeň je. Jsi dospělá a já věřím, že tě Wörnienovo a Narganyho učení bude doprovázet ještě dlouhou dobu.
Rád bych se s tebou, také někdy setkal. Víš snad, kde mě hledat.
Kdybys chtěla znát své jméno, které jsi dostala při narození teď hned stačí jen požádat, ale pozor! Musíš svou prosbu vyslovit ve starovelërském jazyce. Chci vědět jestli jsi nezapomněla i na mé učení.

Elfka skutečně neváhala a magickou formuly vyslovila. Na papíře se začala objevovat slova:

Jsi zvědavá a nedočkavá moje dcero.
Tvé jméno je Enfersis. Zrkáceně Enferi.
Ve starovelërském jazyce to znamená: Chápavá, milá, ale také vzteklá a výbušná. Myslím, že to na tebe teď sedí.
Doufám, že se brzy uvidíme moje drahá Enfersis Crystaly Gëar.

S tímto dopis skutečně končil. Enfersis si povzdechla a odložila ho na zem. Zvedla se a zamířila ke skalní stěně. Přejížděla po ní rukama a hledala takový kámen který by, tam nezapadal. Konečně se jí to podařilo. Vyndala ho a položila vedle sebe. Sáhla do vzniklé díry a vyndala bednu, o které se její otec zmiňoval. Položila ji, klekla si k ní a otevřela ji. Postupně zevnitř vyndavala černé kalhoty s tmavě modrými proužky, tyrkysovou blůzu s rukávy až k loktům, vestu stejné barvy jako kalhoty s kapucí, vysoké černé boty, bezprsté kožené rukavice, opasek, dvě dýky a k nim pouzdra, meč a pochvu, zahnutý luk, toulec a šípy.
Elfka se převlékla z ještě trochu vlhkého oblečení do nového. Připadala si jako znovu zrozená. Popadla dopis a strčila ho do brašny, tu si přehodila přes rameno, všechny věci v jeskyni vrátila na své místo a vyrazila směrem k hlavnímu městu kočkodlaků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Black Black | 23. února 2012 v 21:29 | Reagovat

nemám slov,naprosto dokonalý!!!!!!!!!!!!

2 holianka/Eleon holianka/Eleon | 24. února 2012 v 13:28 | Reagovat

je to krása Aničko!! :-)

3 Enfersis Enfersis | 24. února 2012 v 13:56 | Reagovat

[2]: díky :-)

[1]: díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na tento blog se vztahují autorská práva. Kopírovat povídky, příběhy - psané či obrázky - kreslené majitelkou je zcela nepřípustné! Též má majitelka právo mazat vulgární nebo nevhodné komentáře.